23.11.2020 Otázka – Odpověď
Dobrý den Valeriji Viktoroviči.
Dobrý den.
Zdravím naše vážené diváky, posluchače a kolegy ve studiu. Dnes je 23.11.2020. Valeriji Viktoroviči, prosí vás okomentovat velice zvláštní řadu událostí souvisejících s Náhorním Karabachem, který je nyní sám o sobě velmi aktuálním tématem. Cituji podle dnů: 17. 11. chtěly USA a Francie od Ruska více objasnit situaci v Karabachu, 17. 11. Lavrov vyjádřil svůj údiv nad žádostí Státního departmentu ohledně dohody o Karabachu. A dále byl 17. 11. odvysílán Putinův rozhovor o situaci v Náhorním Karabachu. Včera se v programu Moskva-Kreml-Putin objevily nové úryvky z tohoto rozhovoru a konkrétně o volbách v USA a proč Rusko neblahopřálo Bidenovi ke zvolení, jako například lídři západních států a Čína. 18. 11. Naryškin obvinil Západ z pokusů zmařit ujednání o Karabachu. 19. 11. francouzský senát posoudí, už to udělal, rezoluci o uznání nezávislosti Karabachu. A ve stejný den 19. 11...
Ne, zařadili to do programu jednání.
Nu, ano, 19. 11. A ve stejný den, se objevila zpráva, že Macron chce přijmout opatření na ochranu dědictví Karabachu. Co je to za události? Souvisí spolu nějak?
Skutečně zajímavé události. Taková horlivá aktivita západních států související se vstupem ruského kontingentu mírotvůrců do Náhorního Karabachu, s ukončením války. Už více než měsíc tam běží válka, nikdo si toho nijak zvlášť nevšímá, všichni jakoby na něco čekali a najednou, když Rusko vstoupilo se svým mírotvorným kontingentem a tu válku ukončilo, tak napřed chvíli ustrnuli, ale jen na chvíli. A hned poté všude následovala bouřlivá politická aktivita. A k tomu je třeba přidat ještě jeden takový okamžik: protiruskou aktivitu části politických sil v Arménii a protiruskou aktivitu a boj proti Alijevovi v Ázerbájdžánu. To znamená, že síly, které mají zájem na tom, aby se dál válčilo, se najednou prudce aktivizovaly.
O čem to vypovídá? Tak především to vypovídá o tom, nakolik úzké, nakolik maličké bylo to okno možností pro provedení politického manévru, který učinil Putin a Rusko. Prostě vznikla taková situace, kdy to bylo "teď anebo nikdy". Nevyužijete-li to malé časové okénko možností, tak už se to pak nepovede. Kdyby naše armáda nebyla v takovém stavu, do jakého ji pozvedl Putin za tu dobu, kdy řídí Rusko... Dokonce ani v tom stavu, v jakém byla v roce 2008, by nemohla provést takovýto manévr. Takto mohla zareagovat tak od roku 2015, kdy provedla manévr vstupu do Sýrie.
Opakuji, že ten vstup ruského vojenského kontingentu do Sýrie proběhl ve stejných politicko-diplomatických podmínkách jako nyní do Náhorního Karabachu. I tehdy i teď proběhl manévr Ruska zcela nečekaně. Vůbec poprvé v tomto ohledu všechny ohromil manévr z roku 2014, kdy "zdvořilí lidé" zasáhli na Krymu. Ale my teď mluvíme o těchto dvou manévrech. To znamená, že armáda je v takovém stavu, kdy může rychle, kvalitně a efektivně vyplnit uložený úkol, a také, že měla nezbytnou zdrojovou stabilitu. Systém řízení také pracoval ideálně, aby tento úkol mohl být splněn. To všechno dohromady zajistilo tu energičnost, bleskový průběh té operace, to, jak byla provedena.
Jen si představte stejnou situaci s armádou ve stavu někdy z roku 2008. Objeví se okno možností a my musíme vše dát dohromady, nějak manévrovat svými silami, prostředky, přemýšlet jaká vojska kam přesunout, jak je tam dopravit... A jen tak někoho někam přesunout také nemůžete, musíte mít nějaký výhledový plán, kam a jak, a za jaké situace můžete někam vstoupit. To znamená, že to všechno už muselo být připraveno, muselo to být hotové! A to je výsledek rutinní, každodenní práce, kterou je zapotřebí odvádět. Není ji moc vidět, ale její výsledky se projeví v okamžiku, kdy je třeba provést podobný manévr.
Uvědomují si to naši nepřátelé? Velmi dobře to vědí. Jaký například krok z těch posledních byl v tomto směru proti ruským zájmům podniknut? Při sestavování rozpočtu se ruský ministr financí rozhodl ušetřit na armádě. Na armádě v podmínkách, kdy na hranicích Ruska stojí připravené mezinárodní teroristické organizace připravené ke vpádu podobně, jako to proběhlo v Sýrii. V těchto podmínkách se ruský ministr financí rozhodl pomoci těmto teroristickým organizacím a snížit zdrojové možnosti (vlastní armádě).
A proč to ještě udělal? Aby se destabilizoval systém řízení a ten pak nebyl schopen splnit rozkaz nejvyššího velitele. Jen si představte, kdyby se mu povedlo destabilizovat, rozhodit řízení a objevilo se to okno možností? Potom by realizace takového manévru byla prostě znemožněna. A hotovo, o to okno možností bychom přišli. Vlak by ujel a muselo by se to řešit jinými způsoby. Vždyť každý den se ta situace mění a je nutné na to příslušně reagovat.
Zmínil jste Putina. A o čem on vlastně mluvil? Že ta situace začala být povážlivá, mohl být dobyt Stěpanakert a to by otevřelo cestu k dalšímu, širšímu útoku. A kam dál? Dále už by šlo o vlastní arménské území. A útok na Arménii, to už je pro Rusko záležitost zcela jiné úrovně, než když jde o Náhorní Karabach, který neuznala dokonce ani samotná Arménie. Tam se ještě Rusko mohlo vyhnout účasti v té válce, ale potom už by muselo jako spojenec Arménie jednat jinak.
Rusko se aktivně snažili do té války zatáhnout. A ty síly, které se Rusko do té války snažily zatáhnout, jsou přítomny jak v Arménii, tak i v Turecku. V tomto ohledu mohu říci, že tu existuje i potvrzení. Přece tam sestřelili náš vrtulník. A já opakuji, že ho sestřelili buď arménští nacionalisté nebo turecký specnaz, i když to mohl provést rukama ázerbájdžánských vojáků, kteří pronikli na arménské území. Cílem bylo zmařit to příměří, znemožnit vstup mírotvůrců a Rusko přinutit k válce.
Jenže Putin ví, co je to globální politika, konceptuální moc a rozumí tomu, jak se ho pokoušejí převézt. Na tomto případu je třeba si zapamatovat, že Putin svou prací na obnově státu vytváří tu možnost, kdy jsou systém i struktura schopny provést manévr ve vyznačených lhůtách potřebných pro provedení manévru. Povedlo se mu přivést Rusko do tohoto stavu. Rusko tedy aktivně vtahovali do války. A s jakými cíli? Z arménské strany ve snaze si to s naší pomocí pořádně vyřídit s Tureckem a Ázerbájdžánem s tím, že se potom zase stáhneme. Panuje tu přece takové přesvědčení, že Rusko je povinno tahat horké kaštany z ohně pro Arménii. To je přesvědčení části arménských elit.
A kdo ještě potřeboval zatáhnout Rusko do této války? Jen americká státní elita. Kdyby se na bojišti střetla turecká armáda s tou ruskou, tak by to pro Turecko znamenalo katastrofu. Ale vždyť jsem právě tvrdil, že to Turci měli zájem na sestřelení našeho vrtulníku, a že to udělali buď arménští nacionalisté nebo turecký specnaz. A najednou mluvím o katastrofě? Proč na tom to Turecko mělo zájem? Turecko se zapojilo do války, kterou velmi potřebuje, aby mu to pomohlo do budoucna přežít. Takto chce Turecko vyřešit úkol likvidace Ázerbájdžánu a Arménie a stát se tak subjektem globální politiky. Oni nechápou, čím by se mohli stát, snaží se tak vyřešit především své vnitropolitické a ekonomické cíle v osobě Erdogana.
Nač tedy spoléhali? Že to sestřelení vrtulníku zabrání vstupu ruského mírotvorného kontingentu a umožní Turecku opřít se v boji proti Rusku o blok NATO a Evropu. Že by vše probíhalo přibližně podle toho scénáře jako při sestřelení ruského letadla, když jsme vstoupili do Sýrie. A taková možnost tu hypoteticky existovala. Rusko by kvůli tomu nevstoupilo do Náhorního Karabachu a začaly by dohady co a jak. Vhodný okamžik by utekl a válka by pokračovala, což by pro Turecko bylo výhodné. No a Rusko by nevstoupilo do války na straně Arménie.
Takže Erdogan by se při přijímání rozhodnutí o sestřelení ruského vrtulníku mohl orientovat právě na tu okolnost, že se Rusko cíleně snaží vyhnout tomu, aby bylo zataženo do války, do velké války. No a Erdogan by vyhrožoval právě touto možností. Pro Turecko to ale fakticky výhodné není, ono jen potřebuje docílit pokračování války. Pro Arménii a americkou státní elitu by naopak bylo výhodné, aby Rusko muselo bojovat za Arménii. Pro nikoho jiného to výhodné není. Jak to? Cožpak se někam vypařila ta protiruská hysterie ve světě? Cožpak někam zmizely ty touhy Rusko rozčlenit a vyrobit z něj nesvéprávné úlomky, státečky bez suverenity? Nikam to nezmizelo. Tak na základě čeho tohle tvrdím?
Tak se pojďme podívat, v jakých podmínkách probíhala ta válka? Arménie se té války účastnila, ale ne oficiálně, protože se válčí o Náhorní Karabach. Ještě je tu ta věc, že Arménie nazývá Náhorní Karabach Arcach. A uznala sama Arménie jeho existenci? Neuznala. Uznal ho alespoň jeden mezinárodní subjekt? Ne. A proč? Vždyť to Ázerbájdžánu ponechává možnost, aby podle svých pravidel udělal pořádek na svém vlastním území a na to má Ázerbájdžán plné právo, z pohledu mezinárodního práva. Je to přece jeho území, všemi uznávané. Tak dobře, existují tu jakési politické důvody, aby ten Arcach respektive Náhorní Karabach nebyl uznán jako samostatný stát.
Mimochodem, když s tím přišli do toho senátu, tak se nepokoušeli uznat jako samostatný stát Arcach. V tom francouzském návrhu zákona do senátu jde o uznání samostatného státního útvaru na území Náhorního Karabachu. To je také velice zajímavá pasáž. To znamená, že tam není uveden arménský název, ale ten ázerbájdžánský. Nu dobrá, to jsou takové diplomatické kličky, o tom se dá dohadovat...
Tak si vezmeme tu nejprimitivnější, tu nejjednodušší úroveň - šestou prioritu, silový boj. Mluvíme tu o hornaté oblasti. Přece bylo možné tam za celou tu dobu počínaje začátkem devadesátých let, nebo třeba i jejich koncem, za dvacet let od roku 2000 vytvořit několikastupňový, hluboce propracovaný a dokonalý systém obranných opevnění. Takový, že by se všechny ty maginotovy linie a verdunské pevnosti mohly závistí zalknout. Dobýt by to území prostě nebylo možné. A co? Někdo takový systém vytvořil? Ne.
O čem to vypovídá? Mluví to o tom, že Náhorní Karabach byl celou tu dobu návnadou, návnadou na konci háčku, aby mohly být Ázerbájdžán a Turecko zataženy do řešení problému na šesté prioritě zobecněných prostředků řízení, tedy na té silové, válečné prioritě. Aby se tam dalo bojovat, aby existoval výhled, že se to území dá vojensky dobýt. Ale dokonce i tohle nepřipravené staré opevnění vedlo k tomu, že se žádný blitzkrieg nekonal. To rozhodnutí o útoku prostřednictvím přesunu teroristických skupin do Ázerbájdžánu v mnohém blokovalo Rusko. Protože jakmile Turci ty teroristy v Sýrii někde zkoncentrovali, shromáždili, aby je mohli přesunout do Ázerbájdžánu, tak přiletěly ruské rakety a celou tu skupinu zničily.
Částečně tam samozřejmě přesto ti teroristé přítomni byli a nebylo jich málo, jenže jich nebylo dost, aby se jim to povedlo. A Turecko se celou tu dobu krok za krokem blížilo k té hranici, kdy by mu nezbylo, než se začít účastnit bojových akcí jako ázerbájdžánský spojenec. A to tím spíše, že si Turecko činí nárok na vedoucí roli v tomto regionu. A vyřešit ten problém s Arménií potřebuje Turecko historicky.
Erdogan si s tou genocidou Arménů hlavu vůbec nedělá, protože některé státy to za genocidu uznaly, jiné zase ne. A to je zase lákadlo: "Vítěze nikdo nesoudí. Já jim to tam navíc zavařím..." Vždyť co už v roce 2016 Erdogan prohlásil? "Ani jeden Evropan se v žádném státě světa nebude moci cítit bezpečný." A oni mu to teď připomněli. A proč? Protože to teroristické napětí v Evropě vzrůstá.
Jak to fakticky vypadá? Zaprvé, pokud by ty podmínky vypadaly tak, že by se Turecko účastnilo útočných akcí a po pádu Stěpanakertu by se otevřela cesta k útoku na Jerevan, a tam na severu se to člení i do směru na Gjumri, navíc by byl veden útok přímo z Turecka, tak by to znamenalo konec Arménie. A Arménie by musela být zachráněna mezinárodním společenstvím. Až by turecké nebo ázerbájdžánské tanky stály u Ečmiadzinu, celé světové společenství by se najednou rozhořčilo.
Což vyvolává otázku, bylo světové společenství na tuto variantu připraveno? Vždyť všem musí být jasné, že pokud se Rusko v tomto svém stavu, v jakém ho udržuje Putin, zapojí do války, tak vyřeší problém Turecka, udělá pořádek na Zakavkazsku a obnoví tam mír podle svých vlastních pravidel, podle pravidel ruského světa. A Turecko, ten kufr bez držátka pro západní civilizaci ukončí svou existenci a promění se v ruské území. Ve své podstatě by následovala politická integrace, my se nikoho nezmocňujeme.
Vojenská porážka by vedla ke svržení Erdogana a zhroucení turecké ekonomiky, a to není nic, co by se líbilo globalistům, přenechat nám ten rozsáhlý projekt, na jehož základě má být do budoucna z Arménie vytvořen stát, který bude centrem řízení přeneseného z Vatikánu do Ečmiadzinu. Ten proces už probíhá, viděli jsme, jak přijel papež a žádal katolikose o požehnání... Ten proces už probíhá a každý si na něj může takříkajíc sáhnout vlastníma rukama. Přece nepřenechají Rusku plody své činnosti za tři tisíce let, jen tak. To ani náhodou.
Takže teď musí ten proces vlastní iniciativy Turecka zase zažehnat. A to znamená, že je zapotřebí umožnit Rusku vstoupit do Zakavkazska a nastolit tam mír. A až bude vyřešen problém s Putinem v Rusku, za pět let, za šest let, až Putina někdo nahradí, až tam nastoupí nějaký nový zrádce typu Gorbačova, Jelcina nebo Medvěděva, tak se znovu vrátí k tomu úkolu likvidace Turecka a nastolení toho nového světového řádu, ale už pro globalisty. To znamená, že je teď nutné tu situaci zmrazit, zcela ji zmrazit.
Pokud si tedy někdo myslí, že ten vstup je bezvýhradným vítězstvím Ruska, tak uvažujte o tom, že globalisté nám tohle vítězství nebudou chtít přenechat. Globalisté teď jenom chtějí, aby Rusko stabilizovalo situaci do té doby, kdy nazraje čas pro řídicí krok likvidace Ázerbájdžánu a Turecka, poté, co bude vyřešen problém s Ruskem. Až bude odstraněn Putin. Do té doby tam může zůstat ten horký režim, který bude přikrmován, podporován a jitřen, aby tam nebyl úplný klid.
Proto se také hned aktivizovala strana války v Ázerbájdžánu a strana války v Arménii. Oni to potřebují podporovat. A tím spíše, že se ta strana války musí v Ázerbájdžánu za každou cenu zbavit Alijeva. Neboť Alijev na rozdíl od mnohých politiků v Ázerbájdžánu chápe jakým je Turecko existencionálním nebezpečím pro Ázerbájdžán, pro jeho budoucnost. Pro existenci samotného
Ázerbájdžánského národa. Mnozí si nic z toho neuvědomují, hodně jich to nechápe, zatímco Alijev si to uvědomuje, a proto manévruje. Ano, Ázerbájdžán podřídili Turecku se vším všudy, aby přes něj Turecko zatáhli do války a zlikvidovali ho. Aby se to vrátilo... Ani ne k situaci za Sevreské smlouvy, Turecko jako takové by přestalo existovat úplně, neboť nastupuje nová etapa a v rámci té etapy, kdy se z Íránu stává centrum koncentrace řízení, je zapotřebí Turecko zlikvidovat.
A tady vzniká otázka. Co je zapotřebí konkrétně dělat s Tureckem? Jak přesně teď postupovat? Ve vztahu k Turecku je nyní realizován řídicí manévr s podmíněným názvem: "A co si promluvit?" Když mluvím o tomto manévru, tak dost lidí tak úplně nepochopí, co mám na mysli (asi narážka na stejnojmennou talk-show I. Ju. Šichmanové). Takže to není to, nač mohou někteří pomyslet, jedná se výlučně o řídicí situaci. Je velmi dobře znázorněna v hollywoodských filmech.
O čem mluvím? V různých těch hollywoodských akčních filmech bývají scény, kde ve finální scéně, kdy si vyřizují účty, jeden z hrdinů namíří pistoli na svého protivníka a může prostě vystřelit, zabít ho a vše vyřešit, jenže si zároveň chce "vylít srdce", potřebuje svému protivníkovi vysvětlit, v čem se mýlil, proč on sám postupoval tak a nejinak, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. A pokud je ten, kdo tou pistolí míří záporným hrdinou, tak pro něj ta chvíle: "A co si promluvit?" končí fiaskem. Když nevystřelil v tom okamžiku, kdy k tomu měl příležitost, tak přišel o iniciativu, což využije kladný hrdina a zlikviduje ho v průběhu toho jeho povídání bez zbytečných řečí. Nějakou pěknou průpovídku pronese až poté.
Mimochodem, přijít o iniciativu a spokojit se s dosažením nějakého svého úspěchu, znamená katastrofu pro jakýkoliv subjekt řízení, a ještě větší katastrofou je to pro složitý sociální supersystém, jakým je stát. Nikdy nesmíte přijít o svou iniciativu. Pokud jste něčeho dosáhli, nesmíte povolit ve své iniciativě ani na minutu. Uvedu příklad na šesté prioritě. Rok 1941. Iniciativu v rukou drželo velení Wehrmachtu, Třetí říše a my se museli jenom bránit. Pro Rudou armádu, Sovětský svaz bylo velice těžké bojovat v podmínkách, kdy se potřeboval chopit iniciativy. A léta 1944 a 1945? Rudá armáda plně převzala inciativu na bitevním poli a následovala totální porážka Třetí říše. Nesmíte přijít o iniciativu a čekat, že to vydrží. Jakmile polevíte na ostražitosti, něco se stane.
Ale vraťme se k tomu řídicímu manévru: "A co si promluvit?" Pokud tu pistoli na svého protivníka zamíří kladný hrdina, tak se vymluví a končí to výstřelem, kterým je protivník poražen. Takže o čem vypovídá tento řídicí manévr v hollywoodském provedení? Vzhledem k tomu, že nedosahovali úrovně sovětské kinematografie, nebyli hollywoodští režiséři schopni celou podstatu filmu vyjádřit jedním činem, aby divák hned všechno pochopil. Proto to musí sáhodlouze vysvětlovat slovy, aby divák vše pochopil, aby byl takříkajíc na vlně toho procesu.
V těch západních filmech je ale ještě další scéna související s tím: "A co si promluvit?" A ta druhá scéna tohoto typu je daleko přesnější. Neboť vše související s tou pistolí je hrubě zkomolená replika z východních bojových sportů. V západních filmech, no například s Jackie Chanem, je možné objevit následující scénku, kdy silný protivník... Mám na mysli šermířskou kulturu, nebo i jiné, kdy nejsou uštědřovány smrtelné rány, ale takové, co zabrání protivníkovi bojovat s plnou silou. V šermířské kultuře je taktika nanášení lehkých sečných ran.
Každá taková rána krvácí, ztráta krve znamená ztrátu sil a rychlosti reakce. Protivník je stále vysílenější, má čím dál větší problémy odrážet útok, a tím se snižuje nebezpečí pro toho, kdo mu způsobuje tato drobná zranění. A potom má ten silnější protivník, který svému soupeři způsobuje ta zranění, možnost, má čas i dostatek sil, aby protivníkovi vysvětlil, v čem a jak se mýlil. Za co a proč je takto trestán. Opakuji, že je to možné dělat pomocí útočných výpadů s postupným nanášením ran, zlomenin, a postupně tak připravovat protivníka o bojeschopnost.
To je zcela jiná situace, než když namíříte pistoli a začnete mluvit, to ztrácíte iniciativu. Ale když máte možnost provádět útočné výpady způsobující rány a vysilující protivníka, tak si v rukou ponecháváte možnost manévrování při řízení a zároveň si vytváříte vlastní informační prostředí, kdy se můžete v klidu a do sytosti vypovídat. Vysvětlit co a jak.
Proč jsem o této situaci mluvil? Protože vůči Turecku je používán právě tento manévr a nezačali s tím teď, v posledním roce. Je používán dávno. Když jsem mluvil o tom, kolika konfliktů se Turecko účastní, tak jsem uváděl příklad americké doktríny: "Můžeme vést dvě velké války a dvě malé." "Teď už můžeme vést jen jednu velkou a dvě malé." "A teď už jen jednu velkou a jednu malou." "Teď už jen jednu velkou a účastnit se několika konfliktů." "Teď už jen jednu malou válku a účastnit se několika konfliktů." To znamená, že jsou stále snižovány zdrojové možnosti složitého sociálního supersystému pod názvem Spojené státy americké.
A jak to probíhá ve vztahu k Turecku? Turecko má určitou stabilitu a tato stabilita se opírala o armádu. Armáda neustále tvořila páteř Turecka. Nastoupil Erdogan a co začal dělat? Vytlačovat armádu z řízení. Chce se jí zbavit jako svého konkurenta, jako subjektu řízení. Snaží se ze všech sil udržet se u moci co nejdéle, svými politickými manévry. Na úkor čeho? Na úkor zhoršení zdrojových možností vlastního státu. On armádu nezačleňoval do svého řízení, ale podlamoval. A kdo ho donutil to dělat? Ti, kteří ho přivedli k moci. Oni mu umožňují vypořádávat se s různými politickými činiteli, kteří pro něj, pro Erdogana znamenají hrozbu. Erdogan se vypořádal se všemi, kteří mu pomohli dostat se k moci. Na nikoho nezapomněl, rozšlapal všechny.
A co to znamená? V tomto ohledu je Erdogan stejný sedlák, chápe procesy řízení sedláckým způsobem, stejně jako Lukašenko. Jsou to dvě dvojčata, dva bratři. Jsou to identická dvojčata metodami i způsobem řízení takových objektů jakými jsou složité sociální supersystémy. Takže se zbavuje lidí, kteří jsou z hlediska řízení akceschopní, o které by se mohl opřít při navyšování zdrojové stability státu. Erdogan už tomu základu, o který se opírá Turecko, uštědřil několik závažných mocných úderů, ze kterých se Turecko brzy nevzpamatuje. A tyto údery způsobily totální vzrůstání sociálního napětí ve státě. Stát přestal být monolitním s ohledem na ideologii. Stále více se tam rozvíjí "bohato"-vektorovost. Každá politická skupina se orientuje na něco svého. To ten stát štěpí. Ano, zatím ten stát ještě drží pohromadě, ale jedná se o taktiku uštědřování drobných sečných ran.
A dále tu máme situaci vnější konfrontace. Zatáhli Turecko do Libye, přece je třeba na někoho hodit ztráty, a Turecko tam uvízlo se vším všudy. Dále bylo zataženo do konfliktu kvůli Kypru a ropným nalezištím s Řeckem a dalšími státy. To opět znamená navýšení napětí. Další konflikt je okolo turecké diaspory v Německu. To je další napětí. A povšimněte si, hned začali vytvářet... Já teď přesně nevím, asi to bylo v roce 2010, kdy Erdogan požadoval od Merkelové, aby se německé děti učily ve škole první roky v turečtině, protože tam přece jsou Turci a Němci jsou povinni zajistit tureckým dětem komfortní vzdělávací podmínky. A na námitku: "Ale tady je přece Německo?!" "Tak se učte turecký jazyk, proč my bychom se měli učit německý?"
Od začátku tedy takto vše zpřetrhával. To jsou všechno ty jednotlivé sečné rány. S Evropou má absolutně vypjaté vztahy, kvůli těm migračním problémům má vypjaté vztahy. A jaký hlavní úkol má splnit Turecko? Ten hlavní úkol, který má splnit Turecko, spočívá v likvidaci Ázerbájdžánu a v likvidaci současného arménského obyvatelstva, v co největším množství. Poté Turecko přestane existovat, protože ho to zničí. Ale do té doby ještě musí dožít, a teď je brzo na to, aby Turecko padlo.
Ty drobné rány jsou však stále uštědřovány, neustále jich přibývá. Takže Turecko postupně slábne, což vede k tomu, že se pokouší najít nějakou oporu. Není to tedy náhoda, že se Erdogan při hledání opory obrátil na Rusko se žádostí o koupi našich prostředků protiletecké obrany. A co znamená nákup těchto zbraní? Že se stát ve své vnější politice zcela přeorientuje na jiný vnější globální subjekt řízení, na ten, který mu dodal ty zbraně. A ten krok byl učiněn. Proto také Turecku nezbyde, než aby celé toto území bylo politicky integrováno do Ruska.
Jenže globalisté mají jiný cíl. Oni potřebují odrovnat Rusko i Turecko. Ale dokud se nevypořádali s Ruskem, je brzy na to, pustit se do Turecka a je i brzy na likvidaci ázerbájdžánského obyvatelstva stejně jako toho arménského. Ještě se nevypořádali s Ruskem, proto je třeba tu situaci zmrazit. A toto zmrazení, pokud si udržíme iniciativu řízení ve svých rukou, povede k tomu, že se v tomto regionu plně proměníme v subjekt globalizace a Írán nebude mít žádnou šanci, jednoduše nebude mít šanci. Ale to si uvědomují i globalisté, proto se potřebují zbavit Putina. Jenže ne teď, kdy by se to jim samotným vymstilo. V USA je situace příliš destabilizovaná a není jisté, jak se to tam bude vyvíjet, takže teď na Rusku jako na tom hřebíku visí světový pořádek. Tak taková je to situace, v krátkosti.
Další otázka. Vy teď říkáte, že v Turecku jsou na tom špatně, že Erdogan sám je na tom špatně. Ale vždyť Erdogan odmítl přijmout samotného Pompea.
To určitě...
A konkrétně 17. listopadu se objevila informace...
Jaký byl ten sedmnáctý napjatý den, že? Všechny politické síly světa sedmnáctého něco podnikaly.
Takže Erdogan si neudělal čas, aby se setkal s Pompeem.
Dokonce ani ministr zahraničí.
A 22. 11. Erdogan vyzval Brusel, aby splnil svůj slib a přijal Turecko do EU.
Vždyť Turecko se považuje za součást Evropy. Erdogan si stále činí nárok na subjektnost v globální politice. Jenže nechápe, on si myslí, že vede aktivní vnější politiku. Mezi státní elitou a globalisty je rozdíl v chápání globální a vnější politiky. Takže Erdogan je prý velký frajer a znovu předvedl, že má na víc? A řekněte mi tedy, proč Pompeo tak spěchal do Turecka? Samozřejmě, že pokud tomu rozumíte tak, že Vasja si chtěl s Péťou hodit mariášek, přišel a Péťa mu říká: "Poslyš, žena mě právě poslala do obchodu, takže nemůžu hrát..." Potom ano, přesně takto to dopadá.
Ale jakákoliv návštěva a tím spíše návštěva člověka v takové funkci jako je státní tajemník USA... A co je to ten státní tajemník USA? Pro něj není rozdílu mezi státem Texas a státem Turecko. V tom ohledu, že nad nimi dominuje, a každý z těch států plní svou funkční roli v tom, co je zapotřebí udělat. Myslíte, že jen tak nasedl a letěl? Samozřejmě, že ne. Ta návštěva musela být dohodnuta, navíc, aby taková návštěva mohla být uskutečněna, je do toho zapojeno velvyslanectví, které musí být v kontaktu s tureckým vedením.
Řekněme, že se Turci rozhodli, že Pompea nepřijmou. On už je na cestě a oni se přesně v té době rozhodnou, že ho nepřijmou. Pompeo by mohl v klidu změnit trasu svého letu. Mohl by přistát na americké základně v Kosovu, zaletět si do Afghánistánu, nebo jen tak navštívit Gruzii. A místo toho si všichni lámou hlavu nad touto nečekanou, neohlášenou návštěvou. Vždyť se z toho všichni polithňupové a analytici mohou pominout. Ale Pompeo letěl přímo do Turecka.
Předpokládejme, že ho Turci podrazili a prostě ho nepřišli uvítat na letiště. To by také nebyl problém, doplnili by tam prostě "cestou" pohonné hmoty a letěli dál. Státní tajemník má pořád celou řadu možností kam a proč letět. Prostě poletí dál a ani neopustí letadlo. Jednoduše natankují a letí dál. A nebude moci být rozpoutáno haló okolo jeho nepřijetí a tak dále.
Jenže Pompeo potřeboval, aby se vědělo, že byl v Turecku a s Erdoganem se nesešel. Kdo a jak si to vyloží, to už není podstatné. Pro Pompea bylo důležité, aby se vědělo, že byl v Turecku a s Erdoganem se nesetkal. To je to nejdůležitější na té návštěvě. To je zásadní. Cožpak to Turkům nedošlo? Velmi dobře tomu porozuměli, a proto se snaží neztratit tvář a prohlašují: "To my jsme to jednání odmítli." A Pompeo dal najevo: "Já jsem tam letěl ze zcela jiných důvodů. A setkání s tím, ach Bože..." Ale ne, ten jak se jmenuje, ten... Kapitán turecké armády. Ten, co vydal VelkoUkrům ten tomos, dekret autonomizující církev, konstantinopolský patriarcha. Prostě si nemůžu vzpomenout (Bartoloměj). Takže tahle nula je najednou důležitější než turecký prezident, než turecký ministr zahraničí.
To bylo důležité. To byl ten ukazatel. A proč to udělali? Bylo tím všem dáno najevo, že všechno to, co nyní provádí Turecko s ohledem na Ázerbájdžán a Arménii, je jen inciativa samotného Turecka a USA se na tom žádným způsobem nepodílejí, prostě nijak nepodílejí. A nestojí za tím ani globální řízení. Připomenu, že státní tajemník je určitý symbol globálního řízení, protože pro ně není důležité, zda se jedná o stát Texas nebo Turecko.
To proto letěl Pompeo do Turecka, aby celému světu dal najevo, že se s nimi nesetkal, že přestože byl v Turecku, tak se s nimi nesešel. Řešil tam nějakou drobnou záležitost, tu projednal a letěl dál. A není důležité, zda tam bude Biden nebo Trump. Světu byl poslán vzkaz, že stát USA se v žádném případě nepodepisuje pod Erdoganovy avantýry. Takový to byl signál, signál od globalistů. Erdogan zůstává osamocen. To je další sečná rána, která se později projeví.
A další otázka. V minulém pořadu ze 16. listopadu jste tvrdil, že státní elita nikdy obehraje globální prediktor.
Nikdy, za žádných okolností.
A pokud si to státní elita uvědomuje a ona si to musí uvědomovat...
To právě proto je to státní elita, že si to uvědomit není schopná.
Jak píše Anton, tak mezi nimi asi jsou osoby, které rozumí globální politice. Tak proč se účastní toho boje? Nezdá se vám, že existuje výlučně globální elita, která prostě poskytuje světu výběr ze scénářů a pozoruje, co to udělá? Něco jako reality show. Dají světovému společenství na výběr dvě tabletky jako v Matrixu. Jako například ve volbách v USA. Červená tabletka je Trump, modrá Biden a vše běží podle scénáře...
Za předpokladu, že by taková elita existovala, tak by už dávno zmizela z povrchu zemského. Ztráta iniciativy v řízení znamená pro subjekt řízení katastrofu. V dané situaci to znamená přesně tohle: "Vy to nějak řiďte a my to budeme jen pozorovat." Zdrojová stabilita takové elity by se okamžitě vynulovala.
Rozdíl mezi globální a státní elitou spočívá v podstatě ve dvou věcech. Nebo lépe... Státní elita nechápe dvě věci. Nechápe konceptuální moc a nechápe globální politiku. To pro ni prostě neexistuje. Když mluvíte o globálním řízení, tak se ptají: "A kde tedy sídlí ta vláda? Kde jsou? Dejte nám jejich telefon, adresu, kam se máme obrátit!" A ta skutečnost, že to řízení probíhá na základě konceptuální moci, zavádění vlastní koncepce řízení, že to dělají lidé, kteří jsou schopni zformovat tuto koncepci a vůbec se nepotřebují zviditelňovat, protože proto, aby instruovali světové elity v té části, která se týká jich osobně, to zdůrazňuji v té části, která se jich týká, protože nikdo nezná celkový plán, existuje Výbor tří set: "Oj, to je určitě ta světová vláda!" Římský klub: "Oj, to bude ona, ta světová vláda!" Bilderbergský klub: "To je jasně světová vláda!" A fórum v Davosu? To je pro podřadnou čeládku.
Oni prostě nechápou rozdíl mezi vnější a globální politikou. Vnímají svou vnější politiku i jiných států včetně té globální čistě jako vnější politiku jiných států. Oni tyto věci nerozlišují. Kdyby chápali globální politiku, která je uplatňována vůči všem státům a národům, kdy jsou vytvářeny různé nadnárodní řídicí struktury. Cožpak takové neexistují? A nemluvme o OSN, i když je to řídicí struktura a je velice důležitá a potřebná a je nutné ji podporovat.
Ale cožpak nadnárodní společnosti nepůsobí v různých státech ve svých zájmech? Čistě ve svých vlastních korporativních zájmech? Jen si to vezměte, říkají, že mohou být zatčeni ti či oni. Doporučuji vám nastudovat si činnost takové americké společnosti jako je United Fruit Company. Cože? Sjednocené ovoce? Ve vztahu k Latinské Americe. Kdy že se to objevily ty takzvané "banánové republiky"? Jak to bylo provedeno?
Vezměme si USA, takový mocný stát, že? A jakmile Kennedy stoupnul na palec FED, jakmile si usmyslel, že peníze může tisknout stát jako takový, okamžitě se objevily klanové třenice a byl zlikvidován. A ve světě můžeme poukázat na hromadu podobných případů. Například de Gaulle, ta oranžová revoluce. Ten člověk se z hlediska globální politiky zachoval nesprávně a okamžitě byl odstaven od řízení. A takto je to všude, ve všech směrech.
A státní elita je charakteristická tím, že nechápe konceptuální moc ani globální politiku. Když vidí, že probíhá něco, co není v zájmu určitých států, že z nadnárodní úrovně probíhá nějaký řídicí proces a že jen někdy... Zdůrazňuji, že jen někdy, z toho má v té či oné míře prospěch nějaký stát, tak aby v této své iluzi setrvali, jim vytvořili pískoviště, do kterého všechny usadili a nazvali to GEOPOLITIKA! Ať si tam sedí a pěkně se v tom písečku hrabou.
A proto když globální řízení, které řídí svět, formuje koncepce a řídí předurčenosti, tak státní elita, která řídí dílčí jednotlivosti, nikdy nedokáže přestoupit rámec této předurčenosti. Pokus manévrovat v rámci dané předurčenosti jen určuje míru krvavosti, jakou tato snaha přinese. Neboť státní elita je pohlcena taktikou, ale taktika je jen marné snažení před porážkou, zatímco strategie je nejpomalejší cestou k vítězství. Nadnárodní globální řízení, které řídí na základě koncepce řízení předurčeností, ve svém řízení právě uplatňují strategii. A nikdo přes veškerou svou snahu jim na taktické úrovni nějak čelit, nikdy nedokáže globalistům vážně čelit a stejně prohraje. Dokonce i v případě, že si myslí, že někde v něčem vyhraje.
Jen se podívejte, jak teď řídí Bidena. Už ho řídí. Lidé vykřikují: "Biden vyhrál. Je to jasné vyhrál..." Clintonová také všechno "vyhrávala" a ukázalo se, že to tak nebylo, nakonec prohrála a tu porážku sama přiznala. A nyní s výjimkou toho informačního pozdvižení, o které se státní elita postarala, nemá nic, oč by se opřela. Trump jedná systémově, neustále takto pracuje a dosud, k tomuto okamžiku, nejsou vůbec žádné důvody pro tvrzení, že Trump nevyhrál volby a vzdá se svého vítězství. Takové důvody tu nejsou. Když lidé poukazují na publikace, na média, to všechno jsou lapálie. Jsou zapotřebí činy.
A teď se oba ty subjekty, jak státní elita, tak globalisté, stáhly do ústraní, získávají čas, protože si uvědomují, že čím více se blíží 14. prosinec... Mimochodem, kdy Al Gore uznal svou porážku? 13. prosince! Do té doby úplně v klidu... A mimochodem, v USA tehdy sice se zvědavostí, ale celkem v klidu vyčkávali, kdo se stane prezidentem. Taková informační svévole, jaká tam panuje teď, tam tehdy nebyla. Nebyla, v klidu vyčkávali. Je proto nutné v klidu pozorovat, jak pracuje Trump a co kde podniká.
Pokud se globalistům nepovede zajistit přesvědčivé vítězství, které by zajistilo stabilitu Trumpova řízení... A jak to s tou stabilitou vypadá, vidíte sami, když různí úředníci, kteří opouštějí Trumpovu administrativu, vykládají, jak ho speciálně zásobovali nedůvěry- hodnými informacemi, aby zmařili jeho řízení. Ti lidé vlastně říkají, že se dopustili vlastizrady. Jednalo se z jejich strany o diverzní akce vůči USA a měli by za to nést odpovědnost. Ti lidé na základě svých politických preferencí provedli diverzi proti stabilitě státu.
Vždyť i Biden se tím sám chlubil... Stát se rozhodl podpořit Ukrajinu, vyčlenil miliardu a on na to: "Pokud nezastavíte trestní řízení proti mému synovi, tak vám tu miliardu nedám! A vůbec mne nezajímá, že to poškodí politiku USA. Pro mne je důležitější můj syn a jeho machinace, protože ty úplatky plní i moji kapsu, než jakási vlast, která vlastně mojí vlastí vůbec není, jakési USA. Co je mi do USA, to nejsou peníze, které jsou mi vším." Všechny státní elity, všechny státní elity jsou vlastenci jen jednoho státu, státu peněz. A na základě toho je možné je řídit. Zatímco globalisté nejsou spoutáni časem a peníze používají jako prostředek řízení. Proto je státní elita nikdy neporazí. Otázkou je jen doba trvání toho procesu a míra nákladů.
Takže došlo k brexitu. Globalisté dlouho ten brexit připravovali, a potom nastala situace, kdy to nebylo možné dotáhnout do konce. Vítězství tedy v té chvíli přenechali zastáncům brexitu. A kolik let už se s tím vystupováním trápí? Vždyť fakticky dosáhli vytyčeného cíle, který sledovali. Potřebovali zmrazit systém, ale zároveň pokračovat v tomto směřování, a přesně tak to pokračuje. A všude je ke všem státům uplatňováno jedno a to samé.
A co se týká té Pompeovy návštěvy, tak by se měl Erdogan zachovat zcela jinak a vydávat jiná prohlášení v souvislosti s tím, že se nemohl setkat s Pompeem. A jak říkám, přestože se jedná o odcházející administrativu, tak angažovat se v konfliktu mezi Tureckem a Ruskem nikdo nebude. A to tím spíše, že Turecko je tak jako tak připravováno k celkové likvidaci. K celkové likvidaci, která je účelově připravována všemi Erdoganovými západními partnery. Ale on to ve své "bohato"-vektorovosti nechápe.
To byla dnes poslední otázka.
A opět jsme u toho, čemu rozumíme v procesech řízení, které okolo nás probíhají. Řekli nám, že Erdogan odmítl přijmout Pompea. A dav: "Ano, je to tak!" Ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Je to úplně jinak! A abyste se vyznali v procesech řízení složitých sociálních supersystémů, abyste se stali konceptuálně mocnými a nezahynuli společně se státní elitou, která ničemu kromě peněz nerozumí a nic jiného nezná, musíte se sami stát konceptuálně mocnými a účastnit se tak procesů řízení. Bránit zájmy své i své rodiny.
Abyste se stali konceptuálně mocnými, abyste se vyznali v procesech řízení probíhajících ve Všehomíru, musíte mít znalosti. A tyto znalosti najdete v pracích vnitřního prediktoru SSSR, v tlustých knihách. Čtěte je. Studujte. Stávejte se konceptuálně mocnými. Ty práce ze série O světě křivých zrcadel jsou teď jednoduše životně důležité.
Chcete porozumět tomu, co je to stát, jak vypadá realizace válečných metod a jak se z toho Rusko může vymknout, na jakém základě musí stavět... A tento základ byl v Rusku vždy jen jeden, byl jím bolševismus, to bolševismus zachránil Rusko v 17. roce, Minin a Požarskij, to bolševismus měl jsem na mysli století, v 17. století! Bolševismus Rusko zachránil i 19. století, stejně jako v tom 18. a ve 20. století, v roce 1917. Rusko už fakticky díky činnosti Prozatímní vlády neexistovalo, už neexistovalo.
A vůbec se o tom nemusíte chtít přesvědčit z pamětí sepsaných "rudými", které jsou prý celé ideologizované, které nadržují bolševikům, přečtěte si paměti člověka, který v takové míře nenáviděl bolševiky, že se účastnil občanské války na straně bílých, a ve Velké vlastenecké válce na straně Wehrmachtu, generála Golovina, jednoho z nejvýznamnějších teoretiků bílého hnutí. Přečtěte si pamětí dalších lídrů bílého hnutí, jen si přečtěte, več Rusko proměnila Prozatímní vláda.
Vždyť dokonce i Děnikin stejně jako Golovin uznává, že neexistovala síla, která by Rusko mohla zachránit. A oni bojovali, aby Rusko dorazili, zatímco bolševici ho zachránili. Oni to přiznávají, zcela bez obalu! A házet všechny excesy jen na stranu bolševiků, je taková manipulace, že neslouží ke cti vůbec nikomu.
A že tomu věří inteligentní lidé? Nu, tady se naskýtá otázka, nakolik jste inteligentní, když tomu věříte. Je to stejné, jako když je u nás ze všeho obviňován Putin, dokonce i za jednání policisty někde na křižovatce, za všechno může Putin. Kočka odvrhla koťata a může za to Putin. Tento případ je stejný.
Abyste všem těmto procesům porozuměli a ochránili zájmy své i své rodiny, stávejte se konceptuálně mocnými. Studujte práce vnitřního prediktoru SSSR. Buďte šťastní. Přeji vám mírové nebe nad hlavou a štěstí.
Do příštích setkání.